To ruce mě tiše obývají
dívám se na prsty a třesou se
        mikrotřesy
   pak přichází mořetřes
a potom meteor

Nutit se k útočišti
    volím vítr
        zvolila jsem les a vodu
  půjdu s řekami
    půjdu pást velryby
  aby se ticho změnilo v mžiku
    abych přestala být touto změti osudu
 až slzy nebudou trny
až mořetřes umlčí všechny tyto oči
    přijmout čekání, i když meteoritu je to jedno.

Ale ruce mě pálí
    a vítr se kýve.

Ticho přišlo a přišlo bez nás
  viděla jsem, jak nás obývá
tak vytrvale.
A není to ticho, které přichází z okolí
    ani z řeky, ani z úporného větru
    ani z něčeho, co se vynořuje
je to ticho, které nepřichází ze světla ani z kroků

    a to ticho    n e   s l y š í

Není nic divočejšího ani primitivnějšího!
ale přetrvává, bloudí a hemží se
a řeklo mi ne,
že tohle všechno nedává smysl
že hluk nás obklopuje jako mnoho chyb života.

A oči nechtějí vidět
chci nahradit únik.

Ale včera mi světlušky řekly, že bych je měla zjizvit,
poradily mi, abych nesledovala světlo
a svěřily se mi s hrůzou tohoto neodstranitelného neštěstí,
s neslyšitelným lomozem.
Ujistily mě, že to není simulace a že je to okamžité.

Nikdy mě nebuďte, nikdy mě nebuďte, prosím.