Jednoho dne mi vítr řekl, abych byl zticha, a tak začalo ticho.
Dnes jen hluk a téměř žádné světlo.
Slyším rozmazaně.
"...Poslouchejte, jak tikají hodiny..."
Ale čas je vynález, který nás nutí pouze si tento život přivodit sami, který nás tlačí dál
i když nechceš
i když nemůžeš.
Zároveň je to vodítko, že vše je konečné, varování, že se nic nestane dvakrát.
N a š t ě s t í
"...tik, tak, tik, tak..."
Protože tento život není, to se děje.
A musíme najít jiné způsoby bydlení a zvyknout si na to, vyzařovat ozvěny a odhalovat těla, která se sama pohybují, hltat barvy světa.
Vítr mi připomíná, že bychom se měli vzdát času.
Jeho ozvěny mě naléhají na to, abych se stal eolickým a svým tělem kreslil elipsy na zem.
vetřelce prostředí
Zároveň mě to nabádá k línání života a k pasení velryb, hledání stop.
Ale nikoho nevidím.
Stát se všemi zvuky
impregnované veškerým hlukem
n a u n i s o n o.
Zdobí se větrem a vodou,
s azylem v anonymitě,
kamkoli míříme.
Ale opačné póly porušují jejich fyziku,
přestanou se navzájem přitahovat,
paralelní čáry neexistují,
jsou rentgenem nicoty.
.-. .- -.. .. --- --. .-. .- ..-. .. .- / -.. . / .-.. .- / .-.. .-.. ..- ...- .. .-
A to zvíře s tvary všech zvířat se jedné noci probudilo na zemi.
Ten bezmocný vrak lodi ve fetální pozici, který z dálky simuloval lidskou bytost, otevřel oči.
A ne, nebyla to simulace.
Do očí se jí přesunulo zděšení, rozběhla se a hledala všude rameno, aby mu pošeptala, že ne, už na ničem nezáleží.
Nic z toho není pravda,
čas neexistuje.
J e t o h l u k